Email Heslo

Poéma leteckého pasažéra (z cyklu Psaní z nudy)

Přede mnou zvučná pražština.
To nám ta cesta začíná!
Předtím nás vítali slovinsky či jak.
Stává se z toho zmatenej biják.
(Doufám, že nedojde na v kapse bliják.)
Aspoň nám nepřejí „fáilte agus beanacht“.
Stačí, že v pozadí zní tiše „stille nacht“.

A už si křižujem po ranveji
bez deště, bez mlhy, bez závějí.
Sluníčko zalévá zelenou krajinu.
Však ovce tak co sežrat mají, nu.
(Furt slyším kolem tu vlezlou pražštinu.)
Letadlo zvedlo nos, vbodlo ho v mraky,
odteď si hrajem na plechový ptáky.

Nad mořem moře a nebo snad krupice.
Vystoupat ještě výš snad dotknem se Měsíce.
Drc drnc drnc drc první turbulence.
Koukám se na lodě, na vodní mravence
(obeplouvaj větrnné elektrárny celkem „tence“).
Liverpool pod námi tepe svými beaty.
Dál nevidět nic, Albion v mlze je skrytý.

S občasným zachvěním klouzáme nad kaší.
Posádka poklidně potravu roznáší.
Ten chce tamto, ta zas toto dá si.
Aktuální nabídku nám sladký stevard hlásí.
(Má puntičkářsky zastřiženy fousy i vlasy.)
Mlha se trhá, vidím už zas ty Brity.
Škoda, že nemůžu psát o tom tweety.

Nad námi sviští další mašina.
Chvost za ní sahá nejmíň do Londýna.
Letíme nad Broads – řeky, kanály, zdymadla,
kde kdysi Dick s Dorotkou brali do rukou pádla
(vlastně vesla, pádla by jim z plachetnic vypadla).
Už jsme zase v mlze, jednou bylo málo.
Nad před pod za, šlehačkové králo-

-vství a pan Král v kokpitu zatáhl za páku,
točí to vpravo, asi vyhýbá se ptáku.
Lepší vyhnout než narazit, má to svou logiku.
Stevard zve „přijďte si do nebeského butiku!“
(Prodáme vám to, co najdete v ceníku.)
Kapitán hovoří do uší pánů, dam.
„Třicet pět tisíc stop pod námi Amsterdam.“

Pevnina ubíhá pod námi už chvíli.
Na kopcích vidíme poprašek bílý.
Němci tu krajinku mají tak poťukanou!
Do plání pod sebou promítám rodnou Hanou.
(Těším se, až na ní moje nohy stanou.)
Míjíme Frankfurt, ve všech domech párky.
Nezapomněla jsem nabalit dárky?

Poslední sloka, neboť se již klesá.
Vidím čmoud Čech, mé srdce plesá.
Nebo to snad ještě furt čadí Němci?
Komínů pás se tu podobá věnci
(což v čase vánočním není od věci).
Ale ne, tamhle skrz uhelný popílek
tuším buď Říp nebo Milešovky kužílek.

Ještě jedna sloka se sem vleze.
Vždyť tohle dílko nemá žádné meze.
Letadlo na zem sedá si ... teď.
A paní přede mnou „To bela rána, veď.“
(Těším se, až nás dvě oddělí zeď.)
A je tu havlák, x-věžatá Praha.
Na další poému už čeká dráha.



Malá vysvětlivka na konec: Poému jsem si zapsala během předvánočního letu za rodinou, která dlí na Hané, proto místy ta vánoční témata. A jako je při létání s Aer Lingus zvykem, pouští tam často provozní nahrávku (typu „vítejte na palubě, zavazadla rvěte do zavazadlových prostor") v jiném slovanském jazyce, než je čeština. Ale na třetí pokus to tentokrát vyšlo!

comments powered by Disqus