Email Heslo

Nick Cave & já & Míša

Toto jsou moje dojmy z pátečního koncertu v Tipsport Aréně v Praze (páteční = 22.11.2013). Nejspíš jsou to tak trochu “naše” dojmy, protože zálibu ve “Vejtahovi” (jak označuje moje oblíbené interprety Míša-on) máme společnou s naší Míšou už od nepaměti a tak jsme se obě těšily a obě dočkaly a obě si to prožily a obě na ten koncert budeme ještě dloooooooouho vzpomínat...

Ke stadiónu jsme přišli s dostatečným předstihem, mezi prvními, vyčekali jsme si vstup, odhodily flašky s vodou a zasedly si nejlepší místa v celé hale, tj. v první řadě na čelní tribuně (stát na ploše nemůžu, nemám davovou výšku a na bočních tribunách bychom si ukroutily krky, měly to šikmo a zvuk by nebyl to pravé). Hala se plnila poměrně pomalu, ale nakonec byla celkem slušně obsazená - mezi námi a pódiem bylo vlnící se moře hlav.

Jako předskokanka vystoupila s úderem osmé hodiny Shilpa Ray se zvláštním pumpovacím nástrojem - silný hlas, pěkné písničky, jen to bylo po čase lehce stereotypní, chtělo by to celou kapelu. Ale líbilo a jako příprava na hlavní program ideální! Tu je Míšin playlist >>

Přesně v devět hodin se bez zvláštních efektů na scénu vyrojilo špatné sémě a sňatkový podvodník s nažehlenými puky (má na žehlení zvláštního asistenta???). Hurá! A rovnou se dali do hraní a během večera přehráli šest písniček z posledního alba Push the Sky Away a dvanáct ze starších alb - většinou jednu nebo dvě z každého alba, pár alb vynechali úplně.

Úvodní píseň je We No Who U R. Pěkný začátek - vymezení hranic mezi publikem a pódiem - my na pódiu moc dobře víme, co vy dole jste zač a teď to můžeme použít pro vás i proti vám. Hlavně pro vás.

We know who you are
We know where you live
And we know there’s no need to forgive

Video >>

Skladba číslo dvě byla opět z nejnovějšího alba - Jubilee Street. Ta už na rozdíl od té první, v dobrém smyslu monotónní a poklidné, začala trošku čeřit vody a postupně vygradovala v poletujícího Nicka na jevišti.

I am transforming
I am vibrating
I’m glowing
I’m flying
Look at me now

Video >>

Číslo tři šlo hodně daleko do minulosti - až na pro mě asi nejmíň známé album The Firstborn Is Dead, looky looky yonder, je tu Tupelo, noc, kdy se narodil Král a začínají interakce s diváky pod pódiem a došlo i na ono obtěžování dítěte, o kterém se teď píše ve všech recenzích koncertu.

Looka yonder! A big black cloud come!
A big black cloud come!
O comes to Tupelo. Comes to Tupelo

Video >>

Skvělé zacházení s hlukem v další písničce - Red Right Hand (taková dramatická a skvěle pódiově stvárnitelná věc nemohla chybět, že) - klidnější pasáže střídalo občasné rudé peklo na pódiu - zvukové i vizuální. Skvělá písnička se skvělým obsahem (textovým) a na živo ještě o moc lepší (z mého předchozího Nickova koncertu si zrovna tuhle pamatuju jako nejpůsobivější, tentokrát byla jednou z mnoha vrcholů koncertu). Tall handsom man opět nezklamal.

On a gathering storm comes
a tall handsome man
In a dusty black coat with
a red right hand

Video >>

Ten nezklamal, ale zklamala záznamová technika, proto z toho dalšího máme jen krátkou ukázku - The Weeping Song - bohužel byla bez duetu (a ty níže posazené Blixovy party Nick moc nezvládal, což nevadilo), ale i tak moc pěkná verze. Oceňuju, že staré písničky nehrajou stejně jako na albech, ale pokaždé je to trošku jiný, hravý, tvořivý, objevující nové možnosti a tak.

Father, why are all the children weeping?
O they are merely crying, son
O, are they merely crying, father?
Yes, true weeping is yet to come

Video >>

Taky jsem teď trochu zklamala, protože jsem omylem vynechala jednu píseň, co byla před ubrečenou písničkou - Mermaids z nového alba (Mohla bych to překopírovat na své místo, ale pak by mi tam nefungovalo to psaní o nezklamání/zklamání, tak to nechám). Po Jubilee Street druhá s Nickem u klavíru. Textově mi tohle přijde trochu míň zajímavý, ale provedení bylo i tak parádní.

There was a catch
I was no match
I was fired from her crotch
And I’ll sit around and watch

Video >>

Další zase z těch starších a divočejších - From Her to Eternity. Na začátku trocha tichého narcismu, pak už řev a hluk a intenzita. V hale to znělo fakt skvěle! Ti vpředu byli asi pěkně poprskaní.

This desire to possess her is a wound
And its nagging at me like a shrew
But, Ah know, that to possess her
Is, therefore, not to desire her.

Video >>

Po hluku přišla nejtišší část koncertu - napřed moc pěkně uklidňující West Country Girl s naléhavostí a krásnými houslemi (vůbec Warren Ellis kromě toho, že je šílenec a vrhač smyčců, tak je i skvělej muzikant).

Her accent which I’m told is “broad”
That I have heard and has been poured
Into my human heart and filled me
With love, up to the brim, and killed me
And rebuilt me back anew
With something to look forward to

Video >>

Nick usedá za klavír a je tu krásná melodická God Is in the House. Hala zmizela, jsme v obrovské katedrále. Všichni ztichli. A je tu s námi opravdu i On a je to Bůh i Ďábel v jednom!

And at night we are on our knees
As quiet as a mouse
For God is in the house

Video >>

A další romantická klavírovka - a rovnou další z No More Shall We Part - pěkňoučká a city probouzející Love Letter.

Rain your kisses down upon me
Rain your kisses down in storms

Video >>

A dvakrát to nestačí, je to do nás potřeba narvat i potřetí - Into My Arms - pěkné, pěkné, ale už by to chtělo změnu, probudit trošku, abychom se v romantice úplně nerozplynuli. (Ale nic proti, dělá to moc dobře, kam se hrabe Eros Ramazotti!)

To make bright and clear your path
And to walk, like Christ, in grace and love
And guide you into my arms

Video >>

Změna přišla v podobě Higgs Boson Blues z nového alba. Vejtaha při něm opět lezl do publika a nechával si měřit tep. Díky za ty bosony!

Can you feel my heartbeat?
Can you feel my heartbeat?

Video >>

Další jsem nejdřív nepoznala a pak se z ní vyklubala moje oblíbená Mercy Seat. Začala klidně a pomalu, tak jsem myslela, že půjde o komornější verzi, ale naštěstí to přerostlo v energické číslo.

Into the mercy seat I climb
My head is shaved, my head is wired
And like a moth that tries
To enter the bright eye
So I go shuffling out of life
Just to hide in death awhile
And anyway I never lied

Video >>

Došlo i na Murder Ballads a na střílečku v hlavní roli s frajerem s koltem pětačtyřicítkou. Mister Stagger Lee! Určitě jeden z vrcholů koncertu. Došlo ovšem k drobnému kiksu, protože Míša si myslela (a nejen ona), že to skončilo dřív, než to fakt skončilo (byla delší verze, kde to nekončí likvidací Billyho Dillyho, ale do baru U kýble krve přišel ještě i ďábel, jehož likvidací to končí), tak to máme na dva kusy - oběti Staggera Lee skončily možná i na více kusů, takže kiks nevadí (a třeba to půjde nějak slepit)! Došlo i na střelbu. (Kiks napraven, video slepeno!)

He said, “Well, bartender, it’s plain to see
I’m that bad motherfucker called Stagger Lee.”
Mr. Stagger Lee

Video >>

Poslední předpřídavková celou halu nádherně rozduněla a naplnila pocitem, že se musíme dál a dál snažit, i kdyby kdovíco. I kdyby třeba nebyl důvod. Působivé. Zklidňující. Varhany. Zpátky v katedrále. Push the Sky Away. Bylo by tím pěkné skončit, ale je dobře, že to tím neskončilo!

And some people say it’s just rock and roll
Ah but it gets you right down to your soul
You’ve got to just keep on pushing it
Keep on pushing it
Push the sky away

Video >>

Tak tak, po přestávce se pokračovalo a první přišel Henry, ale ne Lee, jak se domnívala Míša, že by se patřilo, ale ten, co ho neopustí jeho Papa. Papa Won’t Leave You, Henry. Opět tedy svižnější tempo.

Well, the road is long
And the road is hard
And many fall by the side...

Video >>

Oh, Deanna... Další ve svižném tempu.

I ain’t down here for your love or money
I’m down here for your soul

Video >>

Když Nick říká, že jsme cool, tak nejspíš jsme! Pěkná barevná tečka z nového alba. We Real Cool. Jsme. Všichni. Cool. Fakt.

Who was it? Yea you know
We real cool
I hope you’re listening
Are you?

Video >>

Tak. S pocitem, jak jsme cool a nabití energií (tolik načerpané energie fakt za ty peníze stálo, kdo vám toho tolik jinde dá?), jsme se nechaly vynést davem ven a šlapaly na metro a vlak a ... A bylo to samý “tý jo, tak takhle dobrý jsem to nečekala”, “nejlepší koncert v životě”, “intenzivní”, a tak dál. A opravdu, i několikadenním odstupem ten pocit ve mě přetrvává a ještě dlouho setrvá. Nejmíň do dalšího koncertu!

Tak trochu jsem neměla čas vnímat i ostatní členy kapely, maximálně jsem občas pozorovala Warrena Ellise, protože to je šílený živel, kolem něj všecko lítá. Ovšem na našem zážitku má kapela opravdu velkou zásluhu - hráli perfektně, všechno to načasování, sladění, energie, přechody mezi tichem a hlukem, opravdu mistrně zvládnuto. A tak trochu se jim omlouvám za to, že jsem je moc jednotlivě nevnímala - ale frontman je frontman a ten je jen jeden!

Ohledně zvuku - zpočátku mi přišel trochu huhňavej, ale po první písničce jsem si buď zvykla nebo to přestala vnímat a připadal mi naopak hodně dobrej. Zpěv zněl velmi plně a sytě a nástroje nesplývaly. Zároveň to nebylo extra hlučný, aby z toho bolely uši nebo zůstala pokoncertní nahluchlost, naopak, dalo se i bavit se a slyšet se, ale zároveň ten zvuk byl plnej a dostačující a měl kam gradovat, takže občasné až metalové skřeky a výstřely a překvapivé efekty měly fakt sílu a přibíjely do sedadel. Ale seděli jsme ve zvukově určitě dobrým místě - přímo naproti pódiu, né schovaní mezi hlavama ostatních, tak nevím, jak to měli třeba ti po stranách nebo v kotli.

Už aby byl ten příští koncert!

Celý playlist má Míša tady >>

Obě fotky jsou převzaté ze stránek musicserver.cz, fotil Petr Klapper.

comments powered by Disqus