Kurz chození v GCC

Tak jen pár úvodních komentářů - tohle je z cesty autobusové. GCC je v Donegalu, což je na opačné straně Irska - na severozápadu na pobřeží Atlantiku. Po asi čtyřech a půl hodinách nás autobus z Dublinu vysadil v malém přístavu, kde jsme čekali na jiný autobus, co nás vezl zbytek cesty, to už byla asi jen půlhodinka pak. Ale čekali jsme skoro hodinu, řekla bych. Jinak cesta celkem plynulá a kromě délky snesitelná :-)

Tak, a autobus právě sjíždí do údolí, ve kterém se rozkládá farnost Gleann Colm Cille nebo jak se to píše, což je rozlezlý řídce domy posetý flák země u moře zabírající dvě sousední údolí - jedno, kde bydlíme a druhé, kde jsme končili druhý výlet. Tady na kopci naproti, v té levé části, ta ťupka, to je věž, kterou jsem měla na nějakých starších fotkách už a co jsem ji použila jako prostředí pro moje asi dva příběhy od černé věže, co nikdy masově tiskem nevyšly :-) Pod tím kopcem vlevo je už moře, protože ta věž stojí na okraji útesů.

Tak takhle to vypadá někde uprostřed GCC - pastviny, pár domků, pár silnic - ovšem ta hlavní zástavba je zrovna za mými zády, tak nemůže být vidět ;-)

Toto je interiér hospody “Biddy’s”, kam rádi v GCC chodíme. Říkáme jí familiérně Bedýnka. Tentokrát byla obsazena tlupou skotů v sukýnkách, co zapíjeli svobodu jednoho z nich - asi, tak nějak jsem to pochopila.

No a po příjezdu autobusem jsme si sem zašli na občerstvení, než se vydáme ke škole Oideas Gael, aby nás někde ubytovali. A cestou jsme si taky skočili do nové jídelny na večeři.

Ubytování proběhlo dobře, protože jsme potkali cestou ke škole Liama, který nás pak zavezl do domu tak dva kilometry vzdálenému (což mě velmi potěšilo, protože to znamená k těm kilometrům nachozeným na kopcích přidat cestou tam a zpět další čtyři pěkně po silnici a pokud bychom měli chuť ještě jít večer na nějaký ten zábavní program pak další čtyři kilometry (a to i s případným nákupem). No ale co, aspoň bylo to bydlení velmi kvalitní a měli jsme k dispozici kuchyň a všecko.

Ano, je to velmi rozmazané, protože jsem to fotila z ruky, nemajíc stativ a do vody foťák položit nemůžu - u těch dvou předchozích jsem postavila foťák na šutr.

Tohle je naše chalupa ráno při odchodu ke škole na sraz z dalšími výletníky a s naším učitelem chození, Breandánem. Tady to vypadá, že je ten dům v docela hustém osídlení, ale to je zrovna jen tohle místo, i když od poslední návštěvy se GCC hodně zastavělo - hlavně se tu dělají takové shluky domků stejného typu, taková sídlišťátka, což dřív nebylo.

V tomto údolí jsou dva kostely - jeden katolický a druhý protestantský. Ten druhý stojí na vyvýšenině na dně údolí a je odevšud vidět. Hlavně je užitečný v noci, protože je osvětlen a když vyjde zdejší piják z hospody, první věc se podle svítícího kostela zorientuje a ví, kterým směrem má vykročit k domovu.

My právě jdeme ke škole na sraz před prvním výletem.

Tyhle mají pastvinu hned vedle kostela. Byla zrovna doba jehňat, takže se po pastvinách proháněla spousta celkem čerstvých skotačících ovčích dětiček.

Gleann Colm Cille znamená “údolí svatého Kolumby” a jak tento název napovídá, působil zde kdysi nějaký mnich jménem Kolumbus, který odsud vyhnal nějaké zlé duchy nebo co a hodně při tom chodil po okolí a na jeho počest se tu dodnes pořádají jednou v roce pochody (bosky) mezi různými historickými artefakty (s některými se tu potkáme na fotkách). Patří mezi ně třeba takovéhle vztyčené kameny s vytesanými obrazci. Většinou jsou na nějakých pastvinách s bobky kolem.

Tady je vidět údolí směrem do vnitrozemí z jeho nejnižší části - vlevo nahoře je ten protestantský kostel, přes ty kopce úplně vzadu jsme někde přijeli autobusem včera a vpravo jsou pak kolem silnice domky, co je mezi nimi někde katolický kostel a obě hospody. Směrem za námi by na pravé straně byla někde škola, kdyby byla vidět.

Neboli “Chodící středisko”. Tohle je nová budova v GCC a je to vlastně něco jako ubytovna pro lidi, co sem jezdí chodit po kopcích. Má to kuchyň, společenské místnosti a všecko. Čirou náhodou zrovna v tentýž den co my se v tomto středisku ubytovali naši známí z chodícího klubu Na Cnocadoirí, co jsme s nimi dřív chodívali (Rory, Ailín, strejda Kočkokrad a podobní týpci). To je náhoda, co? Pak jsme je potkávali v hospodě večer. Jeden výlet dokonce měli na stejné trase jako my, jen o den dřív.

Tak a tohle je Liamova škola - je to takový shluk propojených domků, z nichž jeden je restaurace, pak jsou kousek nad školou asi dva domky ubytovna a zbytek jsou učebny a obchůdek se suvenýry a učebnicemi a irštinovými artefakty. My moc času ve škole netrávili, když už, tak spíš před školou jsme čekali, než se všichni chodiči shromáždí a vyjdeme. Chodilo nás tam takových dvacet lidí, což je celkem hodně.

Tak tenhle pán, to je Brendan (nebo se píše irsky Breandán?) a je to náš vůdce a učitel chození a právě nás láká do podzemí u toho protestantského kostela. Tady je taky jedna ze zastávek té cesty Kolumbové.

Tady jsem se rozloučila s Bolkem, protože jsem si podzemí nechala raději ujít, jelikož ten vstup byla prakticky kolmá dvoumetrová díra s nepříliš vystupujícími kameny ze zdí, nebylo se moc čeho zachytit a pro lidi maličké a na lezení netrénované to podle mě nebylo a nechtěla jsem tam někde zůstat, tak jsem si to pak nechala popsat Boldou. Prostě to byl starý sklep, kam se schovávali obyvatelé i se zásobami a cennostmi a nějakým tím dobytkem před nájezdy asi Vikingů. Sklep velmi starý a archeologicky cenný.

Ti, co se nenechali zlákat temným podzemím, byli odměněni svěžím pohledem na pěkný hřbitůvek. Naštěstí všichni vylézt zvládli a nikoho jsme tam nemuseli nechat.

Tak tenhle kámen má tu vlastnost, že když kolem něj třikrát obejdete a zřeknete se všech pozemských nectností a požitků a myslíte to vážně a podíváte se pak tím otvorem, uvidíte nebe. Jakože Nebe, ne oblohu.

Tohle bývala taková ta konstrukce z kamenů, co uprostřed tvoří takovou tu komůrku a nahoře má z kamenů stříšku a dělají se tam takové ty různé rituály a podobně. Teď se tu pasou ovce :-) Jinak pozornému oku pozorného diváka jistě neušel protestantský kostelík.

Tady jsme vyšli po silničce na vršek hřebenu nad údolím a půjdeme teď na sever k bývalé vesničce - přístavu An Port, kde bude oběd.

Irské kopce obvykle vypadají tak, že máte normální skalnatý kopec samý šutr a pokryjete ho silnou vrstvou rašeliny - v zimě a vlhčích obdobích pěkně rozčvachtanou a v létě a na jaře sušší, a to se pak dá vzít speciální rýč a pěkně s ním odrypovat cihličky rašeliny, až zůstane zase jen to skalnaté podloží. Ovšem přírodě to nutně nemusí vyhovovat, protože se tím ta horní vrstva s vřesem, borůvčím, trávou, broučkama a ptáčkama přeorá a asi zničí.

Barevně pěkně ladí s mořem.

Ta pláž, tam si dáme do nosu. Nad ní ty zídky a zbytky domů, to je An Port (neboli přístav). Teď si tam prý jeden z domů koupili nějací Francouzi a opravují si to a tak. No, když jim to vyhovuje :-)

Chodili jsme prostě jako ovečky ve stádu :-) Ale tím, že jsem si fotila, jsem si aspoň tak občas od stádečka odskočila :-) A krajinka stála za to i v tom stádu.

Je to ten nejvíc vpravo a nejvýš :-) S červenou čepicí!

Obvykle všecky ovce, když se k nim někdo přiblíží, začnou jančet a prchat, i když jim jasně nic nehrozí - ono jim jde taky často o krk, tak se jim nedivím. Tahle malá byla ovšem velmi statečná - rozběhla se proti nám, jako by nás chtěla zahnat. A když se jí to podařilo (aspoň myslet si to mohla, protože jsme odešli), tak se šla tulit k mamince.

Přece nechce skončit jako jehněčí, ne?

To mi připomnělo, jak jednou doma bylo nějaké jehněčí (dááááááááááááávno) a jak se mi to hnusilo, protože jsem si v tom představovala tu ovečku a ani jsem do toho neďubla. A pořád bych neďubla :-)

Najdete na fotce kolegu - fotografa? :-)

Tady vpravo to spadá dolů do moře, což teda není vidět a kdysi dávno tam spadl americký turista, ale zachytil se a manželka došla pro pomoc (mobily nebyly) a byl zachráněn a zbyl po něm pěkný název místa “Léim an Mheiriceánaigh”.

A přitom se to tu mohlo jmenovat “Hanácké véskok”.

Vpředu už je vidět věž, co je nad údolím GCC - takže za ní někde už je cíl!

Tady byl pod námi největší sešup, ale tím i nejpěknější :-)

Ta pláž dole, ta je asi jen pro tuleně.

Ale když je to někde samá bažinka, je nejpohodlnější jít za tím předchozím a vidět, kam až se mu propadne noha a případně si stoupnout (poučen) na jiné blátíčko :-)

Na pobřeží Irska stojí asi padesát tzv. Martello towers, které měly strážit pobřeží - třeba na dublinském pobřeží jsou postaveny tak, že z každé jsou vidět obě dvě sousední a můžou si tak navzájem signalizovat.

Tady ten mořský jazyk vede právě do toho údolí, ze kterého jsme vyšli - kdyby ta ovce koukla doleva, už by do něj mohla skoro nakukovat.

Tahle halda kamení skrývá uprostřed malou studánku a kvůli ní sem poutníci ty šutříky natáhali. A nejen šutříky, i různé serepetičky.

Ťupka přesně uprostřed je protestantský kostel.

Tohle je Kolumbovo sedátko - jedna část kamene je taková placatější, takže sednutelnější, ale protože tam zrovna i vytéká nějaká bažinka, sedět se tam nedalo.

Těm plochým kamenům dole pod zídkou se říká Kolumbova postel - je s tím snad spojená nějaká legenda, ale protože jsem místo poslouchání fotila, tak nevím jaká :-)

Vlevo nahoře protestantský kostelík.

Sem pravděpodobně za přílivu dosahuje moře, které je jinak až za těmi pastvinami - tam je pěkná plážička.

Tohle jsme totiž fotili už ráno, akorát bylo proti foťáku sluníčko :-)

Vlevo nahoře je strážní věž a za ní to padá kolmo do moře :-)

Druhý výlet začal tím, že jsme u školy nasedli do autobusu a nechali se odvézt na parkovišťátko na začátku hřebenu Sliabh Liag (= “hory placatých kamenů” nebo tak něco) na místě, co se jmenuje Bunglass a odtamtud jsme šli po vrcholcích nejvyšších mořských útesů v Evropě (teda všechny místní průvodce tohle píšou, jestli je to pravda, to nevím) - nejvyšší bod je necelých 600 metrů nad mořem. Je to moc krásná cesta, pořád jdete vedle moře a máte výhledy na obě strany - moře i vnitrozemí, protože ten hřeben je špičatý, ale hodně záleží na počasí. Když jsme tu šli poprvé, šli jsme hlavně v mracích, tentokrát jsme měli výhledy pěkné :-)

Přes ty zuby budeme přecházet :-)

.. nějakého obříčka :-)

Tam vzadu je městečko Carrick, přes které jsme přijeli autobusem.

Tenhle zub byl asi nejhůř přístupný a ani jsme se na něj nevešli všichni najednou.

Ten poslední hřebínek, na něm stojí úplně vlevo včerejší věž, tj. údolí GCC (s protestantským kostelem a Bedýnkou a tak) je v tom údolí před tím hřebínkem.

... ale už víceméně po rovince, než začneme klesat.

To bylo minule moje “oblíbené” místo, protože bylo dost větrno (tentokrát míň) a tam se prostě dva lidi nevyhnou, proto je to “jednoho muže”.

O to pěknější jsou ty výhledy, když nic nezavazí :-) Tady to ovšem vypadá, jakože ten spád není nic extra, ale na vlastní kůži to teda připadá mnohem strmější a stezka mnohem užší :-) Jsou tam samozřejmě místa, kde se dva lidi vyhnou, ale nejsou po celé délce.

... ale představa chození po té stezičce, když jsou kameny mokré a rašelinové úseky rozblácené, ble :-) Posledně jsme tam to blátíčko měli navíc ještě k větru.

Je libo skočit si do moře? :-)

Komínky jsou postavené z těch placatých kamenů, co se po nich hory jmenují.

Málainn Bhig (neboli Malej Malin) je vesnička, kde nás má čekat autobus a je nad touto pláží vpravo (je tam vidět pár domečků, to je její začátek). Jinak je tu vidět další z těch napoleonských věží. Trá Bán je ta pláž (Bílá pláž).

Nakonec to s autobusem dopadlo tak, že jsme byli v cíli příliš brzo, tak jsme ještě několik kiláků šlapali po silnici naproti autobusu, abychom nemuseli čekat na pláži a kupovat si tam zmrzlinu a tak. No, není chození po silnici mnohem lepší než se cachtat se zmrzkou na pláži? Navíc se tím přece pěkně rozchodíme na cestu od školy do našeho bydliště, že?

Tak, nohy bolí a my šlapeme pěkně ty naše dva kiláky, abychom konečně mohli sundat boty a odpočinout si :-)

Já už jsem se pak na nějaký večerní program vykašlala, do hospody šel jen Bolek a já byla ráda, že si můžu číst jakousi nalezenou kravinu knížku pěkně v posteli :-) Navíc jsem si něco předespala, tak mi pak nemuselo tolik vadit to, že někdy po půlnoci si přivedli spolubydlící několik spolužaček a pak se velmi hlučně bavili skoro až do rána. Grrrrrrr!

Tohle je náš pokojíček a moc pěkně to vyšlo, že v pondělí začalo být deštivo a mlhavo a větrno a “ošklivo” a my už jsme se na chodící program polodenní vykašlali, protože nám v jednu jel autobus a nestíhali bychom.

A už jsme byli ve škole zaplatit za bydlení ("školné” nám Liam nevímproč odpustil, takže jsme to měli vlastně hodně levné) a pak šupky na autobus a schovat se před deštěm. Tohle je hlavní křižovatka s Bedýnkou a tady nás vždycky vyklopí a nabere autobus.

A už jedeme a za nějakých pět hodin budeme v Dublinu!

Tady je i ta naše chalupa, ale těžko popisovat, která to je. No, zkusím to. Je v té prostřední řadě domů, tj. podél silnice, co tamtudy prochází a je v pravé části, taková šedá, stojí nejvíc o samotě z těch všech, tak přibližně v jedné čtvrtině fotky zprava, dejme tomu :-) Nad ní je jen pastvina, pak žluté hlodaše a pak ten kopeček.

A třeba i odpoledne :-) Takovéto kravičky tu vyrábějí mlíčko a mléčné výrobky - Daisi dělá plnotučné mlíko, Luci polotučné, Suzi odtučněné, Betsi podmáslí a Kirsti smetánku :-) Pěkně to mají rozdělené. No a tím skončilo všecko zajímavé a už dál byla jen cesta a zastávka na svačinu a pak Dublin.

Konec :-)

Tohle je zátoka u An Port.

Nad mořskými útesy.

Trá Bán